JIŘÍ VALOCH – PAVLA KAČÍRKOVÁ
GALERIE MĚSTA BLANSKA

Pavla Kačírková je sice ještě mladá, ale již jasně vyhraněná umělkyně – dokonale si vybrala svého pedagoga v osobě profesora Jana Ambrůze, tedy druhou sochařskou školu na brněnské FaVU VUT – tedy z ateliéru, jenž je pro mne osobně (spolu s ateliérem Petra Kvíčaly) stále zárukou kvality v té oblasti, kterou považuju za nosnou a rozvíjení schopnou, stvrzující, že jazyk redukce, ať byla na počátku minimalistická lekce nebo dřív konceptuální myšlení, stále dovoluje přinášet nová, autentická řešení.

A osobně mne samozřejmě velice potěšilo, že letošní benátské bienále (2011), včetně většiny hlavních doprovodných výstav, celou tuto sféru také dál v nejrůznějších podobách rehabilituje …Samozřejmě, na počátku byla ta nestriktnější řešení : Carl Andre dokázal, že sochařským tématem nejbytostnějším je repetitivní vymezení prostoru sestavou plošných prefabrikovaných identických kovových ploch, nejčastěji čtverců. A Robert Barry a Lawrence Weiner zase dovedli (také vlastně sochařská východiska !) k ryzí jazykové formulaci.

Samozřejmě i tito někdejší protagonisté v průběhu dalších dekád tuto radikální dematerializaci museli nějak obohatit směrem k větší komplexnosti, vlastně všichni více či méně bohatým rozvinutím do prostoru – a původní konceptualisté, Barry a Weiner, také postupným novým uplatněním barvy … Jan Ambrůz již musel svým způsobem, nechtěl-li opakovat zámořské vzory, jejich problematiku proměnit – novou syntaxí i novou sémantikou, počínaje fascinující fragilností jeho skleněných, ve vzduchu zavěšovaných sestav. Tak si otevřel vlastní cestu při práci s jazykem geometrie.

A samozřejmě tím také vlastně předznamenal, že jeho studenti budou muset hledat další vlastní, autentická řešení. Jako asi první vynikající příklady můžeme vzpomenout Ladislava Jezberu či Tomáše Skalíka, oba objevivší nové, netradiční „sochařské materiály“ a z toho plynoucí i novou syntax a konceptuální charakteristiky jejich již evidentně jiného, dosud nevídaného díla.

A tato charakteristika pro mne již od prvního setkání evidentně platí také pro Pavlu Kačírkovou, která navíc evidentně také naprosto cíleně absolvovala stáž v ateliéru intermédií, tehdy ještě vedeném Richardem Fajnorem, jež jí zase ukázala celou škálu možností ze sochařského hlediska netradičních, ovšem ve škále soudobého umění naprosto adekvátních a samozřejmě stejně relevantních postupů : tak se také umělkyně ukázala na autorské výstavě v Galerii města Blanska.

Zcela samozřejmě přijala postmoderní lekci, umožňující jí střídat různá média i významovost jednotlivých zvolených konceptů. A vzpomeneme si, že některé realizace byly ještě hravější, než ty vystavené – výstava sama je vlastně sui generis kontrapunktem několika komplementárních konceptů, některé jsme samozřejmě u této umělkyně oceňovali již dříve, ale přináší i několik nových témat. Nejprve nás zaujala schopností artikulovat prostor minimálními, prefabrikovanými válcovanými plechy – visí tam dva, každý má míry 2 m x 4 m a tloušťku 4 mm.

Tuto schopnost mladé umělkyně najít novou syntaktickou kvalitu pro prefabrikované kovové pláty jsme již ocenili a při diplomové prezentaci Ambrůzova ateliéru loňskou výstavou za brněnskou Malou Amerikou, vlastně tedy za pátým nástupištěm stále ještě brněnského hlavního nádraží. A jistě nikoliv náhodou si její v poli zakotvený plát s jeho reduktivní krásou i jistou transcendencí vybral Ambrůz jako první realizaci do okolí Šarov, kde již nějakou dobu žije. V galerijním prostoru působily dva pláty zase poněkud jinak : každý zavěšen v jediném bodu, takže se neustále chvějí – a samozřejmě zase nově artikulují tento prostor, na první pohled evidentní posud od klasického minimalismu je zase v oné tematizaci nejistého i stálé proměny, působené zvoleným zavěšením v jediném centru a tak samozřejmě také vlastně vším, co se kolem odehrává. Subtilním komentářem celé první místnosti je pak ryze zvuková instalace Přítomnost, tvořená záznamem autorčiných, jí procházejících kroků. Tak umělkyně autenticky, „bez problémů“, obohatila svou tvorbu o nový fenomén, zvuk.

A v její artikulaci, jak si možná někteří teprve při procházení výstavy postupně uvědomujeme, je de facto vlastně také svého druhu „sochařským problémem“ – totiž vymezením prostoru, ovšem zcela netradičním minimálním, tím nelapidárnějším zvukovým záznamem – zároveň je to samozřejmě také sepětí s její tělovou přítomností (původní projekt záznamů jejího dýchání zůstal jen v názvu výstavy).

Asi před rokem zdobila subtilně horní okraj přední fasády brněnského Domu umění (jako jedna z akcí minulého ročníku Sochy ve městě) sestava za sebou kráčejících oveček, do Blanska se dostává tato hravá „kresebná“ kaligrafie, naznak figurálního tématu, v podobě ovečky jediné, vyřezané ze skleněné desky .

Tak je hravým kontrapunktem (či sémantickým protikladem) absolutních kvalit forem dvou jinak nepojednaných velkých kovových desek. Ale ani tím první, větší výstavní prostor zdaleka nekončí : na dvou místech visí ještě stěnách celkem pět malířských pláten … Na první pohled prostě další geometrie, byť pro nás trochu překvapivě zlatá a mírně nepravidelných kruhových forem. Ovšem koncept je zde skutečně nutno identifikovat, protože pod lapidárním označením M1 – M5 se ukrývá její krásná, autentická práce s citací … Autorka si vybrala pět gotických deskových maleb, takzvaných „krásných madon“ – a přesně z nich ocitovala pouze zvětšené kružnice svatozáří ! Někdy je na obrazu jediná, jindy tam jsou dvě či tři. Po předcházející práci s redukcí těchto maleb se dopracovala k finálnímu řešení : pouze zlaté kružnice ve skutečných proporcích, zvětšené podle přesného vzorce na malířské plátno 150 x 100 cm. Samozřejmě každého návštěvníka upoutají hned od prvního setkání. Ale teprve poznání celého konceptu, v němž skutečně jedinečně vytváří citace těchto zvolených a přitom vlastně svou podobou také zcela minimálních forem.

Tak vzniká jednak nová geometrická forma, ale pregnantní koncept nám dovoluje identifikovat tuto optimálně přehodnocenou nalezenou formu a její transfer do světa soudobé geometrie i s jeho významovostí, jeho sémantikou. Já sice věřím pouze na moderní umění, ale tento krásný koncept jednak obohacuje naše podoby užívání jazyka geometrie, ale jistě může samozřejmě být pro autorku i jednou z cest ke transcendenci přihlášením se k jedné linii domácí naší (nejen) výtvarné kultury. Když jsem měl příležitost se zeptat asi klíčové osobnosti „evropského minimalismu“, rakouského sochaře Karla Prantla, na jisté transcendetální přesahy jeho díla a jejich zdroje, protože tehdy byly módní ty hodně exotické, on pravil, že pro něj jsou důležité ty úplně nejbližší, naše, domácí.

Podobně asi také vnímá umělkyně své realizace v Šarovech, kam ji již přivedl její pedagog – a nyní tyto kvality po svém uplatnila v řadě krásných, lapidárních zlatých obrazů. Ale nejen odkazy ke kulturní paměti naší minulosti jsou pro umělkyni závažné : druhou, menší místnost zaplnila interaktivní projekcí. Na ní vidíme mírně se usmívající umělkyni, na podlaze leží jakýsi primitivní, trochu vykuchaný počítač : je to samozřejmě výzva, které těžko odoláváme.

A když podlehneme a začneme něco vyťukávat, zjistíme, že je to skutečně její „interaktivní dílo“ : to, co my napíšeme, ona sama po odklepnutí skutečně také vysloví, hlásku po hlásce … Nevím, zda existuje nějaký hotový program pro artikulaci hlásek, pravděpodobně si jej musela vytvořit sama … Nevím, jak ostatní, ale já jsem si s ním hrál velice rád dosti dlouho : nejprve jsem zkoušel všelijaké možnosti, potom zřejmě pochopil jejich vymezení a zkoušel vstoupit do takto vymezeného dialogu Orálního automatu. Poděkování kolegům, kteří se podíleli na zvukové instalaci i na této velké interaktivní hře bylo jistě na místě, ovšem autorčino rozpětí při zkoumání skutečně aktuálních uměleckých problémů, které se jí podařilo skutečně adekvátně a na první pohled „s nadhledem“ vyřešit, to také stojí za uznání.

Blanenskou výstavou Pavla Kačírková potvrdila, že je již „normální“ umělkyní, pro naši scénu již bezpochyby nikoliv nevýznamná – a její význam může jen narůstat, protože má evidentně jasné a osobité základy …

Jiří Valoch